VZDALI JSME SE JISTOT A CESTUJEME PO EVROPĚ MINIVANEM
PRODALI A ROZDALI JSME VŠE NEPOTŘEBNÉ A TO, CO MÁME, SI VEZEME S SEBOU
BLÁZNIVÁ DOBA SI ŽÁDÁ BLÁZNIVÉ ČINY A TOTO JE TEN NÁŠ
BUDIŽ NAŠE CESTA INSPIRACÍ VŠEM, ŽE VŠECHNO JDE, KDYŽ SE CHCE
Protože se svět za poslední roky otočil vzhůru nohama, nastala ta nejlepší příležitost si plnit své sny. A tak jsme vyrazili s rodinou na cesty. Navzdory podmínkám pro cestování a navzdory tomu, že máme děti školního věku.
Jak to děláme se školou?
Bivoje už jsme na individuálním vzdělávání měli, ale Evelínka (7) schytala první třídů ve znamení distanční výuky, roušek a testování ve třídách.
I proto nevnímáme jako ztrátu, když se děti budou nějakou dobu učit zejména tím, co prožijeme a méně tím, co je v učebnicích. Budeme je mít s sebou a nějaký čas tomu určitě dáme, ale uvidíme jak si najdeme rytmus na naší cestě.
Věříme tomu, že děti se naučí, co potřebují, nejlepe až v době, kdy o to samy mají zájem. Neučí se pak z donucení, ale samy kvůli sobě. A tím nemusí mít zkažený dojem ze získávání nových vědomostí, jako jsme si to ze školy odnesli my. Nemáme na vyučování moc dobré vzpomínky.
Učíme vlastní děti tím, co vedle nich každý den prožíváme a v tom nenastane nic nového. Jen nové prostředí, výzvy a situace, do kterých bychom se doma třeba nedostali.
Vnímáme jako důležité to, jakým způsobem přemýšlí a ne, co si umí zapamatovat. Protože pokud budou umět přemýšlet, tak si informace vždy najdou.
Co je naším cílem?
Zpřítomnit se. Nemít ten pevný bod na mapě, kam je možné se vrátit, ale žít daným okamžikem, s lidmi, kteří jsou právě nejblíže a v podmínkách, které budou a být za to vděční. Poznat místa, lidi, zvyky, kulturu. Žít beze strachu. Najít své naplnění. Být spolu. Prožít něco, na co budeme vzpomínat už napořád. Inspirovat ostatní k tomu, že cokoli o čem sní, jen stačí naplánovat a zrealizovat.
Jak dlouho pojedeme a kudy?
Od začátku máme v hlavě aspoň rok, ale necháme se překvapit. Zůstáváme otevření. Možná nás to přestane po 3 měsících bavit a možná budeme mít za rok pocit, že to jde krásně a nejde skončit a tak si to protáhneme. Uvidíme. Zatím je to parádní.
Vyjíždíme směrem na Balkán přes Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko. To na začátek stačí a uvidíme kudy dále. Po pár měsících se musíme otočit v Praze na pár týdnů, ale pak budeme pokračovat pravděpodobně směrem na Portugalsko, přes zastávky ve Francii a Španělsku.
Prožijeme teplejší zimu, než jsme zvyklí a také uvidíme, jak moc bude zblázněnej svět v pozdní době Covidové.
Nevěříme ve včeličky, testy a plošné zakrývání dýchacích cest, ale ve vlastní imunitu, zdraví, lásku, štěstí a pohodu, jež léčí a uzdravují.
Proč jsme vyrazili cestovat a vzdali se pevného místa k bydlení?
Protože jsme o tom delší dobu snili, ale bylo vždycky mnoho důvodů, proč to neudělat.
Po tom, co se svět za poslední dobu kvůli viru otočil vzhůru nohama, padly všechny důvody (myšleno výmluvy) proč nevyrazit.
Při hledání místa, kam se přestěhovat do domu se zahradou, trampolínou, bazénem a tak vůbec, jsme na pár domů narazili, ale myšlenka, že se přestěhujeme tam, kde to je obecně správné, nás vůbec ze židle nezvedala.
Nechceme dělat, co dělají ostatní jen proto, že se to tak dělá. Hledáme ve vlastních srdcích to, co je bude naplňovat.
Sešli jsme se oba v tom, že bychom chtěli žít bez věcí, tak nějak se zbavit většiny toho, co "vlastníme" a vyrazit za dobrodružstvím do neznáma i s dětmi. Jen vybočováním ze zóny komfortu člověk roste. A my chceme růst.
No a to bylo to, co nás naopak ze židle zvedlo a tak jsme začli plánovat a po půl roce od té prvotní myšlenky vyrazili na cestu.
Věříme, že sny se mají plnit a to ne až někdy pak, ale nejlépe hned. A že máme 3 děti? No právě proto, že máme 3 děti. Je třeba dětem předžít to, jak chceme aby samy žily. A my chceme aby byly šťastné, ať už se rozhodnou dělat cokoli a být kýmkoli profesně.
Kdo jiný jim má ukázat, že svá omezení v životě máme každý jen ve své vlastní hlavě, než jejich rodiče?