Neujeli jsme ani 100 kiilometrů od neplánované zastávky v Baška Vodě, když jsme pokračovali směrem dolů po naší cestě, ale ještě jsme si měli něco neplánovaného prožít. Očividně.

 

Jedeme, jedeme a Ferda najednou začal hučet. Tak jako když najednou pustíte na plný výkon topení v autě a ventilátor. A jak tak asi 20 vteřin hučel, tak klesal výkon a nemohli jsme jet jinak než pomalinku.

Zastavilo nás to na takovém mostě v tentokrát dost blbém místě, kde se nemohly pořádně vyhnout rychle projíždějící auta.

Ale zjistili jsme se známým na uchu, že je bezpečné popojet dále. A tak jsme popojeli asi 2 kilometry třicítkou do míst, kde začínal tunel. Tunel měl asi 4 km a do něj jsme vjíždět v tomto stavu nechtěli.

A protože už jsme věděli jak na to, znovu jsme už zkušeněji prošli procedurou asistenční služby a ubytování v hotelu.

Rozdíl byl v tom, že tentokrát to bylo uprostřed ničeho a tak nás svezli asi 20 km do města Mali Ston, blízko kterého byl servis, kam auto odtáhli. Mali Ston byl tak mali, že tam byl jen jeden hotel, hotel Ostrea a tak nebylo moc z čeho vybírat a bylo to místo kam jezdili turisti, ale spše jen tak na jeden den.

Město Ston(v překladu stůl) bylo hned vedle a je známé pro svou malou Velkou čínskou zeď a zejména pro svou produkci soli, která je do dáli vidět právě z velké zdi.

Byli jsme tam jen 4 dny a stačilo to. Hodně jsem se trápil s nestabilním a slabým internetem a tak jsem se pořád přesouval a řešil to. Ale i tato naše etapa měla určitě své opodstatnění a tak jsme si to užili, jak jen to šlo.

Výlet jsme udělali jen jeden a to na pláž v nedaleké Bosně, kam nás pustili bez pasů, které jsme nechali na hotelu s tím, že budeme do 2 hodin zpátky. Překvapilo nás to, že to šlo, ale vnímali jsme to jen jako, že je třeba to někdy prostě zkusit a s lidmi se dohodnete. Ač by to vlastně nemělo jít.