Dá-li se naše dobrodružství rozdělit na etapy, tak by se dalo říct, že ta první je za námi.

Během prvních 3 měsíců jsme projeli Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko a Českou republiku. 

Bydleli jsme na 13 různých místech, mezi kterými jsme se přesouvali naším držákem Ferdou. 

A pár dojmů z každého z těch míst. 

Naši cestu jsme započali na firemní akci Štěpána ve středověkém kempu u Kutné Hory. Úplně jsme se do toho nehodili, protože jsme měli své poslání a byla to první noc, kdy jsme neměli místo, kam bychom se vrátili. Ale byl to začátek. 

Druhá zastávka byl Květoslavov nedaleko Bratislavy, kde jsme u našich kamarádů Lenky a Radima, které jsme do té doby naživo nikdy neviděli, strávili krásný den a půl a otevřeli jsme mezi námi něco, co nás možná všechny překvapilo. Toto setkání bylo důkazem toho, že když potkáš lidi s otevřeným srdcem, tak energie krásně proudí a vše do sebe zapadá. 

Podél Dunaje jsme dojeli do Budapešti, kde jsme na pár dní zakotvili v Tökelu v AirBnB a strávili jeden plný den jako turisti ve městě, ktreré rozděluje řeka na Budu a Pešť. Bylo to vyčerpávající, ale krásný. 

Z Budapešti jsme přejížděli na Balaton a byli jsme zvědaví, co nás tam čeká. No a tam to byla jedna velká koupačka v průzračné vodě jezera, kde člověk všude stačí. Tam přišlo první rozčarování, protože jsme nepochopili, že si na Bookingu nepronajímáme apartmán, ale jen výsek na trávě pro postavení stanů. A tak jsme začli kempovat o něco dříve, než jsme plánovali. Ale bylo tam báječně a určitě se tam někdy vrátíme. 

Od Balatonu jsme přejížděli ke Slovinskému moři, které má pobřeží jen několik kilometrů dlouhé. Bydleli jsme kousek od Koperu a tam nás na ubytování překvapili škorpióni. Ty jsme věru nečekali, ale údajně v místě, kde jsme bydleli občas prostě jsou. 

Přejeli jsme na pár dní výše do Slovinska do úplně nově zřízeného místa pro kempování v Šentanelu, nedaleko města Prevalje. Pod majestátní horou jsme strávili několik úžasných dní, které byly prosvětlené nejen intenzivním sluníčkem, ale také pohostinností Nace a Elizabetty, kteří byli noví majitelé s otevřeným srdcem a velmi podobně smýšlející. 

Naše cesta pokračovala na chorvatskou Istrii, kde jsme tedy pobyli jen jeden den, vzhledem k tomu, že v místě, kam jsme se nastehovali, nebylo dobré připojení na internet a ani telefonní signál a tak Štěpán nemohl pracovat. Jeho práce je podmínkou naší cesty a tak jsme museli ubytování zrušit a jet dále. 

O pár hodin cesty autem níže jsme se na týden usadili kousek od města Tribanj, kde jsme bydleli přímo na pláži a vidět děti v moři v 7 ráno a taky v 7 večer přímo od dveří apartmánu, prostě navozuje pocit, že je vše v pořádku. Moc se nám tam líbilo. 

Pokračovali jsme ještě níže a na celé září měli domluveno ubytování v apartmánu v 2 patře v Marině u Poljice. 80 letá paní domácí byla moc milá a z okna jsme koukali na oceán a děti se koupaly hned pod okny. V okolí bylo mnoho fíkovníků a s jedním sousedem jsme se domluvili, že z 4 eura si můžeme nasbírat kilo fíků. Byly skvělý a chodili jsme na ně opakovaně. 

Na konci září jsme se přesunuli do ČR, kvůli nějakým povinnostem, které jsme tam začátkem října měli a první část našeho pobytu ve vlasti jsme byli v chatě v Kramářce u Dobříše, kterou nám půjčila naše známá - realitní makléřka. Bylo to místo v lese a byl tam boží klid a chaloupka byla velmi obyčejná a kouzelná. Topili jsme dřevem v krbu a také elektrickými kamny. Skvělé místo. 

Když nadešel čas, tak jsme se přesunuli na křivoklátsko na místo zvané Zelený statek. Domácí - paní Renata, byla prostě úžasná ve všech směrech a místo a jeho energie bylo ohromný a bylo nám tam fakt dobře a těžko jsme se s ním loučili. Krásný ubytování u skvělých lidí. Moc doporučujeme. 

Další část cesty byl panelákový byt na Třebešíně v Praze - Strašnicích, který nám půjčila Žaneta, kterou jsme nikdy neviděli do té doby a se kterou mě propojila majitelka networkingového klubu Smart Network Gabriela Mrkvicová poté, co jsem se zmínil, že sháníme v Praze bydlení. Gabča se za nás zaručila vlastním životem, čehož si moc vážíme a měli jsme další místo k bydlení. 

Na pár dní jsme si museli odskočit do Jindřichova Hradce ke kamarádce Janě, respektive její mamince do vrchního patra jejího domu. Jana tam byla na patře s námi a tak jsme mohli i po delší době popovídat. 

Po návratu do bytu ve Strašnicích, už jsme vše ladili k odjezdu na druhou etapu, na které jsme právě teď a je to jízda. Cesta nám toho hodně dává a potkáváme se na ní s lidmi, situacemi a místy, která by nás nenapadla. Dějí se velké věci a my vnímáme jak moc je důležité žít jen pro přítomnost. Zítřek totiž nemusí nikdy nastat.